Září 2006

7.srpna 2000, Plzeňský deník

9. září 2006 v 19:30 | hala |  osobní
Škola není čistírna, ale loď na cestě do přístavu
Plzeňský deník, 7. srpna 2000
Představu ideálních prázdnin má spojenou s toulkami po zamilované střední Itálii, probírá se však stovkami papírů, maluje a uklízí. Dohání to, co v průběhu školního roku nestíhá. Podle své osobní internetové stránky chtěl být PhDr. Petr Halajčuk architektem, archeologem, archivářem, zahradníkem. Stal se učitelem. Sedm let strávil na základní škole na okraji města, osm let spolukormidluje coby zástupce ředitele Církevní gymnázium v Plzni. Ideální škola je podle něj lodí, na níž plují posádka a pasažéři ke společnému cíli. Možná proto ho většina studentů netituluje pan profesor, ale Hála.

Hořiž, hořiž, Jene Huse ... psáno 8.7. 2000

9. září 2006 v 19:13
Hořiž, hořiž, Jene Huse ...… ať nehoří naše duše.
Titul této protireformační písně z 18. století možná vzbuzuje dojem, že se chci zabývat buď otázkou její autentičnosti nebo že hodlám zaujímat nějaké stanovisko k otázce Husovy pravověrnosti či snad hodnotit nedávno proběhnuvší husovské sympozium na Lateránské univerzitě v Římě a papežovo prohlášení Husa za reformátora církve. Otázku autentičnosti verzí této písně za mne zkoumali jiní. Jiní se zabývali otázkou Husova procesu (Jiří Kejř) a dospěli k závěru, že ze striktně právního hlediska byl víceméně v pořádku. Husovského sympozia jsem účasten nebyl (názory účastníků v Ďasu jsem však pečlivě pročetl) a pokud se týká papežova prohlášení, považuji je za statečné, oprávněné a bezpochyby zapadající do obecné snahy Svatého Otce o zahojení historických ran mezi jednotlivými současnými křesťanskými denominacemi.

Psáno 18.3. 2000

9. září 2006 v 18:47 | hala |  historie

Obrana historie

aneb O vrávorání ode zdi ke zdi
Úvodem dovolte jednu vzpomínku:
Krátce po listopadovém převratu jsem se zúčastnil jednoho setkání učitelů dějepisu. Nemám - přiznám se - taková setkání příliš v lásce a mám k tomu důvodů víc než dost, ale přitáhlo mne tam jméno jednoho z mých přátel z doby studií, s nímž jsem se drahnou dobu neviděl, a který měl - jako odborník - přítomné seznámit s posledními historiografickými tituly k nejnovějším dějinám. Při závěrečné diskusi mne - teď už vím, že se to dalo čekat - upřímně vyděsilo zoufalé volání jedné z účastnic: . "Tak nám už ale proboha dejte nějakou novou koncepci dějin! Na církevních školách to mají jednoduché, vezmou si zkrátka Pekaře, ale co my? Dobrá, vyházíme komunistické učebnice, ale jak je to tedy správně? Co vlastně máme učit, aby to bylo správně?". Můj spolužák se zatvářil dosti zděšeně, jsa v odborném ústavu odtržen od každodenní učitelské reality. Bylo mi ho trochu líto. Opáčil jsem cosi v tom smyslu, že tak jednoduché to s tím návratem k Pekařovi rozhodně není, a to ani na církevních školách, a marně se snažil vysvětlit, že v té historii jde jaksi trošku o něco jiného než o prezentaci "oficiálních" koncepcí. Beseda brzy skončila. Naštěstí, spolužák totiž musel večer zpátky do Prahy a nám tedy zbyl ještě čas na to, abychom tu pachuť nějak spláchli.