7.srpna 2000, Plzeňský deník

9. září 2006 v 19:30 | hala |  osobní
Škola není čistírna, ale loď na cestě do přístavu
Plzeňský deník, 7. srpna 2000
Představu ideálních prázdnin má spojenou s toulkami po zamilované střední Itálii, probírá se však stovkami papírů, maluje a uklízí. Dohání to, co v průběhu školního roku nestíhá. Podle své osobní internetové stránky chtěl být PhDr. Petr Halajčuk architektem, archeologem, archivářem, zahradníkem. Stal se učitelem. Sedm let strávil na základní škole na okraji města, osm let spolukormidluje coby zástupce ředitele Církevní gymnázium v Plzni. Ideální škola je podle něj lodí, na níž plují posádka a pasažéři ke společnému cíli. Možná proto ho většina studentů netituluje pan profesor, ale Hála.

Patnáct let sice není až tak dlouhá doba, ale přesto se na úvod zeptám. Co tě ve škole ještě stále baví?
Na škole je úžasná možnost komunikace s lidmi, kteří jsou zrovna ve věku, kdy jsou formovatelní, ovlivnitelní. Je krásné to vidět a vědět, že při tom člověk může nějakým způsobem asistovat. Není to kontakt přes přepážku, je to každodenní komunikace s lidmi, kteří mohou i mě zpětně velmi obohatit. Mám takovou trochu idealistickou představu školy. Je to loď, která pluje do jakéhosi přístavu, měla by mít svůj cíl. Na lodi je řada lidí, z nichž každý má nějakou roli - je tu kapitán, lodník, pasažéři. Bez vzájemného respektu a spolupráce je celá posádka předem ztracená. Pokud nejsou lidi ochotni vzít tu kocábku za svou, loď stojí na místě, nebo dokonce couvá zpátky. Z toho bývám občas zklamaný.
Je těžké si s dnešními mladými lidmi vybudovat vztah, o kterém jsi mluvil?
Nevím, jestli to je těžké. Žiju v trochu naivní představě, že se mi to nějak daří, a nepovažuji to za něco, na co bych musel vynakládat zvláštní úsilí.
Změnili se studenti za tu dobu, co učíš?
Určitě. Jsou obecně živější, otevřenější, přístupnější diskusi, což bych já osobně viděl jako pozitiva. Na druhou stranu se mění jejich pohled na vzdělání. Začátkem devadesátých let jsem měl větší dojem, že jim jde o věc samu. Dnes zaznamenávám hlavně ve vyšších ročnících, že řadě studentů jde jen o to, aby školou propluli. Když se dostanou do sexty septimy, začnou přemýšlet, jakou cenu má vlastně vzdělání. Začínají objevovat jeho dvojí hodnotu. A řada z nich zůstane jen u té první - materiální. Nepovažují za důležité to, co dá vzdělání jim osobně, ale papír, který jim zajistí vstup dál na vysokou a pak do určité společenské vrstvy. Hlad po vědění, který jsem zaznamenával v prvních letech po Listopadu, jako by se pozvolna vytrácel. Nechci tvrdit, že je to převažující přístup, ale ta tendence je vzestupná. V sedmnácti osmnácti dopadá na studenty realita docela tvrdě. Když rozhodují mezi školou, která by je bavila a tou, která je sice tolik bavit nebude, ale zajistí jim slušné nadprůměrné příjmy, přikloní se často k tomu druhému. Otázka dalšího uplatnění hraje dnes velkou roli.
Pokud by ses ty znovu rozhodoval, zda přijmout kantorské místo? Jak by to dopadlo?
Nevím. Kdybych se teď rozhodoval, byl bych ve stejné situaci, jako jsou dnešní studenti. Jinak bych se rozhodoval s tou patnáctiletou zkušeností, ale pokud bych ji neměl, asi bych si to hodně rozmýšlel.
Nemůže souviset nezájem studentů o samo vzdělání také s tím, že jim škola prostě nenabídne nic, čím by si jejich pozornost získala?
Chyba je určitě i v tom, že školství málo reaguje na proměnu dětí a životního stylu vůbec. Naše školy poskytují z mnoha důvodů stále příliš encyklopedické vzdělání, výuka je přehlcena daty, fakty, často naprosto podružnými záležitostmi. Vlastního prostoru pro diskusi a samostatnou práci, které by studentům víc vyhovovaly, není tolik. V podstatě se vracíme opět k otázce peněz. Střední škola má připravovat pro vysokoškolské studium. Vysoké školy ale zaznamenávají mnohonásobně větší zájem, než kolik lidí mohou s ohledem na prostorové a finanční možnosti přijmout. Nezbývá jim tedy, než provádět výběr naprosto drastickým zkoušením encyklopedických znalostí. To zpětně nutí střední školy, aby studenty na takovýto typ zkoušek připravily. Nepopírám, že to není oblíbené, ani šťastné řešení.
Zmínil jsi v jedné z předchozích odpovědí, že studenti jsou dnes živější, otevřenější, a označil za pozitivum. Znamená to, že nevnímáš "jak jsou dneska ty děti strašný", jak se často uvádí?
Tahle věc gymnázia tak výrazně nezasahuje. Přece jen sem přichází určitý výběr, to je spíš problém základního školství.
Objevují se i u vás rodiče, kteří požadují, aby škola jejich "nepovedené" dítě převychovala?
Škola není čistírna s prádelnou, nemůže v žádném případě napravit to, co rodina pokazila. Počet rodičů s podobným přístupem ale bohužel stoupá. Dobrý den, tady máme syna, prosíme ho vyprat, vysušit, naškrobit a vyžehlit, my si ho za pár let přijdeme vyzvednout. A běda, jak to nebude v pořádku. Jako by se tímto názorem rodiče vzdávali nároku a povinnosti dítě vychovávat, což souvisí s obecnou krizí rodiny. Škola ale nemůže suplovat rodičovskou výchovu. Netvrdím, že by neměla vychovávat vůbec, ale v návaznosti a ve spolupráci s rodiči. Vracíme se tak trochu k předchozí otázce. Studenta neovlivní škola jako instituce, záleží na tom, s kým se setkají, jestli najdou ve škole osobnost, která jim bude mít co nabídnout.
Tvrdívá se, že větší přirozenou autoritu mají ve škole muži. Jak to vypadá s poměrem učitelek a učitelů? Změnilo se něco za poslední léta v tomto směru?
O feminizaci školství se jeden čas hodně mluvilo, dneska jako by to téma trochu zapadlo. Možná to souvisí s tím, že je v podstatě všem jasné, že je to otázka peněz. Současný typ školy je svým způsobem levnější. V rodině bývá kantorský plat žen spíš doplňkový, takže tlak na zvýšení nebývá z této strany tak velký. Z tohoto hlediska to možná vyhovuje, ale má to podle mě dost špatné důsledky pro to, jak se děti vyvíjejí a jaký vztah mají ke škole a studiu vůbec. Souvisí se způsoby mužského a ženského myšlení, které je typově velmi rozdílné. Ženské myšlení má smysl pro detail, pečlivost, pilnou, svědomitou každodenní práci, ale chybí tam možná trošku nadhled. Mužské myšlení se nestará tolik o detail, a směřuje spíš k podstatám, zobecnění, pohledu shora. Pokud jsou tyto přístupy v rovnováze, je to skvělé. Jakmile převáží jeden typ myšlení, je to průšvih. To platí v jakékoliv práci a učitelské zvlášť. Jednostranný způsob myšlení se určitým způsobem přímo podepisuje na studentech, jsou o ten druhý přístup ochuzeni. Prolíná se to výukou, ale ještě víc je to zřetelné v celkové atmosféře školy, vztazích a komunikaci mezi studenty a kantory.
Učitelé jsou dnes často kritizováni, že neberou kantořinu jako poslání. Odučí si své hodiny a nejsou ochotni dětem obětovat nic víc. Jakou s tím máš zkušenost?
Učitelská profese nespočívá jenom v tom, že si člověk odučí pět šest hodin denně. Je to spousta oprav, příprav, to znamená práce, která není vidět a je jakoby opomíjená. Na druhou stranu skutečně za posledních deset let sleduji, že ochota kantorů dělat něco navíc klesá. Příčin bychom našli celou řadu. Jedna z nich je ta, že celá řada učitelů má ještě nějaké další profese. Mnozí skutečně uvažují tak, že za svoji učitelskou almužnu nemají chuť dělat něco navíc.
Neměla by ale být kantořina trochu víc než jen zaměstnání, které člověk hodnotí poměrem práce a výdělku?
Faktem je, že se stále najdou lidé, kteří se tomuhle pravidlu vymykají, a zaplať pámbu za ně. Pokud se najdou, tak jsou to potom skutečné osobnosti, které dokáží škole přinést cosi nesmírně cenného navíc. Já vím, že už je to taková otřepaná fráze, ale školství opravdu odráží celkové společenské klima. Svým způsobem teď žijeme v novém gründerském období kapitalismu, kdy se úspěch měří v korunách. A tahle materialisticky zaměřená společnost, kde se za úspěšného považuje ten, kdo nejvíc vydělá, od učitelů vyžaduje, aby byli idealistickými nadšenci. To je celkem zajímavý rozpor.
Historie, tedy tvůj obor, patří mezi krásné vědy, které se mohou jevit na první pohled jako "nepraktické". Co říkají dějiny generacím, které vyrůstají u počítačových obrazovek?
Faktem je, že určitá skupina lidí bude brát dějepis vždycky jako určitou vědomostní zátěž, víceméně zbytečnou. Stále je tu ale skupina studentů, která nebude vidět jen zajímavosti a pikantnosti, ale překročí pomyslný práh historického poznání a začne vnímat souvislosti. Nebude zřejmě nikdy velká, ale čím větší, tím lépe. To souvisí s otázkou po smyslu dějepisu obecně. Abychom si mohli zodpovědět, kdo jsme, musíme vědět, odkud jsme, znát svoje kořeny, mít jakési historické povědomí. V historii nejde o soubor jmen a letopočtů - z těch zbyde většině lidí pouze určitá kostra - jde právě o pochopení toho, že jevy mají svoje příčiny, že současnost má své kořeny v minulosti. Spousta věcí, které se kolem nás dějí, vychází z toho, co se stalo kdysi, často před mnoha sty let. Znalost dějin je důležitá k tomu, aby člověk věděl, jaké stanovisko zaujmout k současné politice, k různým mezinárodním událostem.
Která historická období jsou studentsky nejatraktivnější?
Studenti mají tradičně nejraději tři období. Starověké Řecko a Řím, pak středověk a určitá skupina kluků se vždycky zajímá o první a druhou světovou válku. Což jsou zase období, která nemám rád já. Já jsem jednu dobu učil hrozně rád právě středověk. Teď se vracím k tomu období, kterému jsem se kdysi věnoval v diplomové práci, to znamená rozmezí od poloviny 18. do poloviny 19. století. Tam někde leží řada kořenů současnosti, ať už jde o vznik moderních národů, otázky nacionalismu, vývoje Evropy. Mnohé problémy, které tam vznikaly, ještě nejsou vyřešené. Tam je určitý klíč k současnosti.
Jak studenti vnímají nejnovější dějiny, hlavně naši komunistickou minulost?
To, co je pro moji generaci ještě osobní zkušeností, je pro ně už mrtvá minulost. Většina z nich prožila v komunistické době jen malou část dětství, větší část života, která je nejvíc formovala, už strávili v demokracii. Komunismus už je pro ně jen část učiva.
Nepředávají se zkušenosti s touto nedávnou minulostí alespoň v rámci rodiny?
Jak kdy. Charakterizovat období normalizace lze velice krásně normalizačními vtipy. To je pro mě takový test, do jaké míry funguje předávání historické zkušenosti z generace na generaci. Ukazuje se, že tento typ komunikace čím dál víc chybí. Těm vtipům, které mně připadají velice výstižné, se totiž směje čím dál méně studentů.
Znamená to, že je poválečné období vůbec nezajímá?
To ne. Pro klasické romantiky je to něco příliš nového, ale určitou skupinu naopak tato doba zajímá. Právě proto, že je to rozdíl mezi současností, kterou žijí, a poměrně blízkou minulostí, která je pro ně velmi temná a naprosto nepochopitelná. Snaží se pochopit, jak vůbec mohly vzniknout a fungovat jednotlivé totalitní režimy. Kladou si otázku, jak k tomu mohlo dojít. Ostatně já se také občas ptám svého otce, jak mohlo dojít k únoru osmačtyřicet.
Jak se dějiny vlastně dneska učí? Měli kantoři velký problém zorientovat se v novém hodnocení?
Velký problém byl v tom, aby kantoři pochopili, že jsou svobodní. Vzpomínám si na jednu příhodu, která je pro to naprosto příznačná. Krátce po revoluci se konala v Plzni schůzka učitelů dějepisu s jedním historikem, který přijel přednášet o nových historiografických dílech. Protože to byl můj spolužák, kterého jsem dlouho neviděl, tak jsem se tam šel také podívat. Při závěrečné diskusi mne upřímně zděsilo zvolání jedné z účastnic: "Vy nám tady říkáte, co vyšlo, řekněte nám radši, co máme učit. Církevní školy to mají jednoduché, ty opráší Pekaře, ale co máme učit my?" Od té doby už uplynulo dost času na to, abychom se naučili samostatně přemýšlet. Řada kantorů byla zvyklá pouze zprostředkovat to, co učebnice prezentovaly jako oficiální stanovisko. Je možné, že i dneska to někteří dělají stejně, a kdyby přišla změna režimu, budou vyžadovat nové učebnice. Věřím tomu, že jsou to jen výjimky a že naprostá většina kolegů chápe, že v historii není možné jen přefiltrovat informace z oficiálních materiálů. Historik i učitel dějepisu si musí utvářet vlastní pohled zrovna tak, jako si ho vytvářel třeba zrovna Pekař nebo Palacký.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kalba kalba | Web | 1. října 2006 v 11:36

ajej:)) matně si vybavuju, že když sem se nedávno byl podívat ve škole, kdosi si na mě ukazoval prstem a smál se: "hleďme, pan 'mám nový blog' " :))

tedy hálo, vítejtež mezi bloggery!

2 respect respect | Web | 1. října 2006 v 11:53

:))

3 kalba kalba | Web | 1. října 2006 v 11:57

přelouskal sem rozhovor celej a říkám: moudrá to slova!

mě teda z dějepisu (kterej sem tri roky poctivě opisoval od petra a honzy) zajímá asi nejvíc období císařského rakouska, zvláště pak poslední fáze této mašinerie, asi víte proč:)

4 respect respect | Web | 1. října 2006 v 13:57

kalbovi to dycky hrozne dlouho trvalo to opsat, jak byl peclivej .. a na mne nemyslel :)))

5 alah alah | Web | 3. října 2006 v 20:15

To jsou mi milí hosté!!! Ale já měl blog už dlouho, umně skrytý na mých webových stránkách ... Zatím spíš přepisuju, ale to se snad vbrzku změní, aspoň doufám.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama