Hořiž, hořiž, Jene Huse ... psáno 8.7. 2000

9. září 2006 v 19:13
Hořiž, hořiž, Jene Huse ...… ať nehoří naše duše.
Titul této protireformační písně z 18. století možná vzbuzuje dojem, že se chci zabývat buď otázkou její autentičnosti nebo že hodlám zaujímat nějaké stanovisko k otázce Husovy pravověrnosti či snad hodnotit nedávno proběhnuvší husovské sympozium na Lateránské univerzitě v Římě a papežovo prohlášení Husa za reformátora církve. Otázku autentičnosti verzí této písně za mne zkoumali jiní. Jiní se zabývali otázkou Husova procesu (Jiří Kejř) a dospěli k závěru, že ze striktně právního hlediska byl víceméně v pořádku. Husovského sympozia jsem účasten nebyl (názory účastníků v Ďasu jsem však pečlivě pročetl) a pokud se týká papežova prohlášení, považuji je za statečné, oprávněné a bezpochyby zapadající do obecné snahy Svatého Otce o zahojení historických ran mezi jednotlivými současnými křesťanskými denominacemi.

Z hlediska mravního není na lítost a omluvu za zmařený lidský život nikdy pozdě. Z hlediska historického se můžeme ptát, co by se bývalo stalo (či nestalo), kdyby byl takový krok přišel řekněme před sto lety. Takové úvahy jsou ovšem ryze teoretické a pro tzv. čistou historii naprosto irelevantní. Je vcelku jasné, že takovýto postoj katolická církev nemohla zaujmout před II. vatikánským koncilem. A je zřejmé, že zaujetí tohoto stanoviska bylo mimo jiné podmíněno i pádem komunistického režimu v bývalém Československu, režimu, jehož ideologie si (zatím naposledy) Husa přivlastnila a dosti hrubým způsobem jej (zatím naposledy) deformovala.
Ukazuje se potřeba poskládat obraz nezkresleného Husa, Husa nekonfesního, Husa spojujícího, nikoli rozdělujícího. Tak nějak zní proklamovaný úkol. Svým způsobem jsou pro jeho splnění vytvořeny relativně příznivé podmínky.
Jenže je to vůbec možné?
Bezpochyby je to obtížné. Podíváme-li se na problém blíže, zjistíme, že jde vlastně o úkoly dva.
Za prvé jde o to, vědecky "objektivně" tj. bez konfesních a ideologických předsudků a předpojatostí Husa popsat. Jde o to, zbavit Husa nánosů a slupek několik staletí trvajícího "druhého života". Oním "druhým životem" mám na mysli to, co se s Husem stalo po jeho smrti a co už vůbec nemohl ovlivnit - proces, v němž se stal na jedné straně nenáviděným kacířem, na druhé straně milovaným mučedníkem, proces, který nese výrazné prvky mytizace a ideologizace. (Termín "druhý život" si vypůjčuji od Víta Vlnase, který jej použil ve svých článcích o jiném Janovi, příjmením Sarkandrovi.)
Druhý úkol je nepochybně složitější. Jde o to, takto "očištěného" Husa dostat do historického povědomí.
Nedávno jedna z televizních stanic přinesla minianketu mezi Pražany, v nichž se dotazovaných ptala, na kterém pražském náměstí se nachází Husův pomník. Překvapivě nízký počet správných odpovědí svědčí o tom, že Hus už není v historickém povědomí Čechů takovým symbolem, jakým byl snad ještě před půl stoletím, neřku-li v době, kdy se za pohnutých událostí první světové války Šalounův pomník odhaloval. Tehdy byl Hus symbolem "české pravdy" v kontrastu s "habsburskou lží". Následovaly další identifikace včetně té poslední - Hus coby sociální revolucionář a ideový předchůdce komunismu. V souvislosti s letošním Husovým výročím se v médiích objevilo jen několik víceméně krotkých pokusů o nové zhodnocení Husovy osobnosti. Netuším, jaká byla sledovanost několika televizních pořadů, ale obávám se, že srovnání s Esmeraldou nesnesou. Hus zkrátka již českou společností nehýbe. Mýty (nebo jejich trosky) ovšem zůstávají.
V jedné z televizních besed moderované Martinem C. Putnou se náhle vynořil zajímavý problém, který visel někde nad větami pronášenými z úst katolických i protestantských teologů a historiků, aniž by byl explicitně vysloven. Kam Husa postavit? S kým jej ztotožnit? Jaký smysl mu přiřknout?
Pro katolíky zůstává (ze zřejmých teologických důvodů) kacířem, jehož kruté smrti je ovšem třeba litovat.
Pro v Čechách dnes již nepoměrně slabší a nejednotné protestanty zůstává reformátorem, jakýmsi otcem zakladatelem a pro mnohé bezpochyby i mučedníkem pravdy (toto je pojem, k němuž bude třeba se ještě vrátit).
Snad by se mohl stát symbolem ekumenického sblížení. Snad. (Hus sám ovšem o ekumenismu neměl ani páru, šlo mu o reformu stávající církve, takže takovýto háv by byl jen další nálepkou, ovšem naprosto uměle a účelově vyrobenou.)
Současná česká společnost je ovšem (ať se nám to líbí nebo ne) z větší části společností sekulární. Náboženský rozměr Husova odkazu se postupně vytratil. I odtud pramení poměrně malý ohlas papežova husovského prohlášení.
Je tedy vůbec možné najít cosi, čím by Hus promlouval k české společnosti na přelomu tisíciletí? Existuje něco jako jeho odkaz?
Na Šalounově pomníku je vytesán známý Husův výrok o pravdě. O tom, že je třeba ji milovat a bránit třeba až do smrti. Husovi scházela pokora, říkají jedni. Byl to mučedník, který se pro pravdu nezalekl plamenů, řeknou druzí. Co je pravda? Ano, tak se kdysi ptal někdo úplně jiný.
V Husově pojetí (a to mu jedni vyčítají, druzí to obdivují) nebyla pravda ani tak kategorií filozofickou, noetickou, jako spíš kategorií mravní. Hus chtěl disputovat (moderním jazykem bychom řekli diskutovat), jenže ve chvíli, kdy pro disputaci (diskusi) nenašel partnera (víme, že jej najít nemohl, ale to je jiná otázka), odvolal se k vyšší instanci (ke Kristu), zůstávaje přesvědčen o své pravdě (nebo alespoň nepřesvědčen o tom, že se mýlí) a odevzdávaje mu svou při. Připadalo mu to … mravné. Poměřujeme-li tento postoj středověkými měřítky, zůstane pro nás Hus nepokorným kacířem. Koncil, odevzdávající jej světskému rameni k upálení, byl naprosto v právu. Jenže my, odchovanci konce dvacátého století, který uznával postmoderní pluralitu pravd, můžeme vidět spíš mučedníka (i když to slovo asi nepoužijeme), který pro své přesvědčení (tím nahradíme pravdu, o níž máme úplně jiné představy než středověký člověk) dokázal zemřít.
Další nálepka? Může to vůbec nebýt nálepka?
Nevím.
Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať nehoří naše duše … Slyšíte ten rozdíl?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama