Psáno 18.3. 2000

9. září 2006 v 18:47 | hala |  historie

Obrana historie

aneb O vrávorání ode zdi ke zdi
Úvodem dovolte jednu vzpomínku:
Krátce po listopadovém převratu jsem se zúčastnil jednoho setkání učitelů dějepisu. Nemám - přiznám se - taková setkání příliš v lásce a mám k tomu důvodů víc než dost, ale přitáhlo mne tam jméno jednoho z mých přátel z doby studií, s nímž jsem se drahnou dobu neviděl, a který měl - jako odborník - přítomné seznámit s posledními historiografickými tituly k nejnovějším dějinám. Při závěrečné diskusi mne - teď už vím, že se to dalo čekat - upřímně vyděsilo zoufalé volání jedné z účastnic: . "Tak nám už ale proboha dejte nějakou novou koncepci dějin! Na církevních školách to mají jednoduché, vezmou si zkrátka Pekaře, ale co my? Dobrá, vyházíme komunistické učebnice, ale jak je to tedy správně? Co vlastně máme učit, aby to bylo správně?". Můj spolužák se zatvářil dosti zděšeně, jsa v odborném ústavu odtržen od každodenní učitelské reality. Bylo mi ho trochu líto. Opáčil jsem cosi v tom smyslu, že tak jednoduché to s tím návratem k Pekařovi rozhodně není, a to ani na církevních školách, a marně se snažil vysvětlit, že v té historii jde jaksi trošku o něco jiného než o prezentaci "oficiálních" koncepcí. Beseda brzy skončila. Naštěstí, spolužák totiž musel večer zpátky do Prahy a nám tedy zbyl ještě čas na to, abychom tu pachuť nějak spláchli.

Proč začínám vzpomínkou? Ona účastnice onoho semináře ve své žádosti zhmotnila touhu po novém fundamentu, po nové jistotě pravdy. Jen ať mi ji někdo ukáže, já už ji budu šířit.
Problém je daleko širší. Je to problém hledání historické pravdy, je to problém budování historického vědomí, je to problém historických mýtů a stereotypů, je to problém manipulace s dějinnými fakty, je to problém, zda je historie skutečně jen kladivem, kterým utluču (já - vlastník pravdy) své oponenty.
Každá - skutečně každá - historická epocha (a často i každý jednotlivý historik) přináší svůj pohled, svoji koncepci, svůj výklad dějin. Žádný z historiků se přitom neubrání tomu, aby historii nepoměřoval prizmatem své doby. Dovolím si ocitovat Josefa Pekaře: "Je otázka, (...) můžeme-li sdostatek objektivně poznati a hodnotiti skutečnosti minula, vystříhajíce se poruch, jimiž zor náš bezděky spoluurčuje jednak náš světový názor a náš poměr k problémům přítomnosti, jednak šíře našeho mravněkulturního rozhledu. Odpovím, že těch poruch a nedostatků a rozdílů z nich plynoucích se vyvarovati nemůžeme a v tom smyslu vždy budou hlediska přítomnosti mísiti se do výkladů minulosti. Ale veliký rozdíl je přece mezi badatelem, jenž tohoto nebepečí si je vědom a snaží se mu čeliti (úplně to vskutku není možno), a mezi badatelem, jenž a priori nechce býti zpytatelem minulosti, nýbrž usměrňovatelem přítomnosti a budoucnosti; ještě větší stává se rozdíl tento, je-li kombinován stanoviskem historika, jenž studiu minulost věnoval všchny své síly, a stanoviskem publicisty nebo filosofa, jehož znalost dějinných skutečností vývojových je neveliká nebo příležitostná.". Tolik Josef Pekař.
Pravda, jsou doby, kdy převládnou totalitarizující tendence a kdy je jedno (většinou velmi pokřivené) prizma povýšeno na jediné povolené, oficiální, správné dogma. Toto prizma se pak stává velmi snadno mýtem, stereotypem, který tak či onak, v té či oné míře ovlivňuje historické vědomí (velmi zjednodušeně řečeno jde o to, jak je historie vnímána určitým společenstvím) a žije pak svým dalším životem. Takovéto mýty nevznikají jen a pouzev dobách totalitních, i když je nutno přiznat, že právě taková období a takové situace jsou pro jejich vznik nejvhodnější živnou půdou. A pak že je historia magistra vitae, řeknete si. Ano, dějiny mohou být učitelkou života. Jsou-li poznávány s největší možnou mírou nepředpojatosti a s vědomím možných omylů. S vědomím, že mé (naše) poznání není konečné, s vědomím, že i můj (náš) pohled je historicky podmíněn a že jej tedy nepředkládám(e) jako dogma.
Bývá haněn Palacký, bývá obviňován z nacionalismu, z jednostranné protiněmecké tendence, z omylů. Omyly nelze zastřít. Leč dal si někdo tu práci, aby porovnal jeho dílo a jeho pojetí národa v kontextu evropském? Dal, odpovídám, leč kdo z jeho kritiků z řad publicistů a rádoby odborníků se namáhal (a ono je to namáhavé), aby pročetl ty studie, které docházejí k závěru, že ve srovnání se svými současníky byl Palacký rozhodně historikem nadprůměrným a jeho pojetí národa nikterak nevybočovalo z pojetí jeho německých, polských či ruských kolegů? Je zkrátka pohodlnější nahradit mýtus otce národa mýtem jiným? Podobný osud ovšem potkává i další osobnosti (Beneše, Masaryka, Husa) a další historické události (husitství, Bílá hora, "národní obrození") atd. atd. Mýtus "Prezidenta Budovatele" je nahrazen mýtem "strašidla obcházejícího Evropu" ... Co se to vlastně děje? Proč vlastně vrávoráme ode zdi ke zdi?
Odpověď není tak složitá. Leží v nás. Jak snadno se z historie - učitelky života stává bič, kterým vyháníme domnělé penězoměnce z našeho domnělého chrámu, pokud chceme! Jak rádi se necháváme lacino masírovat rukama polodostudovaných manipulátorů! Jak sebevědomě sami používáme chatrných historických znalostí k brilantní rádoby politologické argumentaci!
Celé toto povídání, celá tato obrana má jeden směr. Je třeba vést diskusi. Hledat své vlastní pohledy. Což můžeme činit jen tehdy, pokud o tématu něco (hodně!) víme. A žádné vědění se neobejde bez námahy. Ono totiž každé vědění dost bolí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michal Kaplánek Michal Kaplánek | E-mail | 3. března 2007 v 22:35

Milý pane kolego,

z nostalgie jsem zabloudil na stránky CG, zda na nich najdu někoho známého. Našel jsem Vás a potěšil mě také tato úvaha o historii. Děkuji Vám.

Nevím, kolik zůstalo na CG z toho původního zápalu, ale ať je to jak chce, důležité je, aby tam byli takoví lidé jako Vy.

Když se CG před 15 léty zakládalo, nevěřil jsem moc, že se podaří sehnat dobré učitele. Ale jako zázrakem, přišli lidi, kteří chtěli dělat něco nového - a bylo to perfektní.

Srdečně Vás i ostatní zdravím z Českých Budějovic

P. Michal Kaplánek

2 Teresie František Teresie František | E-mail | 18. března 2007 v 21:43

Vědění skutečně bolí, ale mnohem horší je, když vás někdo přesvědčuje argumenty plnými nevědění. To vás pak tíží u srdce a zoufáte si, protože na takový prázdný útok neni dostačující obrany.

Ps:Psáno na Mé narozeniny! :o)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama