Listopad 2006

Chcete znát mou dnešní náladu?

22. listopadu 2006 v 20:42 | hala |  osobní
William Shakespeare
Sonet 66.
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat
(přeložil Martin Hilský)

Díky, Alberte!

2. listopadu 2006 v 18:35 | alah |  osobní
Kalba rozpoutal diskusi, diskusi o tom, jaká je naše škola. Všimli jste si? Mluvím o naší škole. Mluvím o společném vlastnictví. (Mám své důvody pro to, abych - alespoň pro tuto chvíli - opustil metaforu lodi, kterou jsem před šesti lety (sic!) poprvé použil. Třeba se k ní někdy vrátím.)
Původně jsem se vůbec nechtěl vyjadřovat, původně jsem chtěl mlčet, sledovat onu diskusi zpovzdálí a učinit z ní kamínek v mozaice. Necítím žádné oprávnění zapojovat se do diskuse, vedené takříkajíc z "druhého břehu". Bylo by to zrádné a svým způsobem nefér.
Jen kdybych věděl, jaká ta škola vlastně je! Čtrnáct let ji sleduji zevnitř. A pokud se mi to občas podaří, i trošku zvenčí.
Není to moje dítě, nemám k ní otcovský vztah. Otcovský vztah je nekritický a protekcionistický. Netrpím - aspoň se o to cíleně snažím - ani syndromem otce zakladatele.
Ale mám tu výhodu (a nevýhodu, chcete-li), že - převážně zevnitř - vidím a reflektuji (vědom si rizika, které takový pohled přináší) vývoj, kterým škola prošla a prochází. Nikoli nevýznamnou dobu mám zároveň možnost se na tomto vývoji, na určování jeho směru, v té či oné míře spolupodílet.
Nevyhnu se tedy otázce spoluzodpovědnosti. Nevyhnu, jakkoli by to bylo lákavé. To je další poměrně významný aspekt mého pohledu.
Kalbův článek je na první pohled příjemné čtení, ale má svá úskalí. Veronika ukázala, že vše je složitější. Ona úskalí jsou pro historika nasnadě. Historik provádí kritiku svých pramenů (to by měla být moje parketa), sociolog interpretuje své výzkumy. Celá ta dosti impozantní diskuse, kterou Kalba rozpoutal, je - a to chci zdůraznit - nesmírně cenná. Už delší dobu si pohrávám s myšlenkou zřídit jakési fórum absolventů, protože jejich pohled představuje důležitou zpětnou vazbu. Snad se mi někdy podaří tu myšlenku realizovat.
Ale zpátky k věci.
Polemika mezi Albertem a Veronikou ukázala minimálně tři důležité věci:
Za prvé:
Tato škola je zřejmě schopna některým studentům cosi poskytnout, ať už se jedná o určitou úroveň vzdělání, nebo o určité morální kvality.
Za druhé:
Nelze se zavděčit všem. Ostatně, nebylo by to přirozené.
Za třetí:
Tato škola má jistou vnitřní dynamiku, jistý vnitřní vývoj.
Aby mi bylo správně rozuměno, už dlouho netrpím iluzemi o výlučnosti této školy a chovám hlubokou úctu k celé řadě podobných institucí. Možná lépe a hlouběji než současní i minulí studenti (kéž mi odpustí tu drzost) znám její silné a slabé stránky. Pokud mi o něco jde, pak o udržování té vnitřní dynamiky, o to, aby škola neustrnula a její vývoj byl (byť s mnoha zákrutami) vývojem progresivním. Nechci a nebudu se pouštět do konkrétní analýzy, mám k tomu své důvody … Ve škole existuje schránka důvěry, na tomto blogu možnost přidávat komentáře a taky existuje (třeba pro ty, co mají důvěru) i můj mail.
Díky, Alberte!